Výlet do Ománu

Rozhodnutí, že Omán může být zajímavé navštívit padlo krátce po návratu z Dubaje. Jenomže krátce po návratu z Dubaje následovala téměř dvouletá stopka, ne až tak úplná, na cestování kvůli covidu. Potom do toho přišly pracovní povinnosti a tak se plán podívat se tam přesunul až na leden 2024.

Vybral jsem místa která stojí za vidění. Nebylo to úplně jednoduché, míst která stojí za návštěvu je hodně. Jak je nemám rád tak na plány do ciziny používám mapy Google. Tam mi vyhovují a poskytnou obvykle dostatek informací. Po ČR a často i v okolních zemích raději mapy.cz, už jen pro grafiku. No nic, vznikl seznam míst.

Omán co vidět mapa

Pak už jen vybrat termín, najít komporims mezi pracovními termíny a dny kdy jsou vhodné lety, objednat první ubytování a zarezervovat si auto. Pozor, ubytování se kontroluje, doporučuji přinejmenším jedno ubytování mít objednané a potvrzení s sebou, poprvé jej chtěli vidět hned v Praze, podruhé v Muscatu při vydávání víza. Já chtěl začít tím těžším, tak jsem objednal rovnou dvě noci v Al Hamra neb na začátek jsme chtěli navštívit Jabal Shams.

V den D, sobota to byla, vyrážíme před polednem na letiště, odlétáme s mírným zpožděním, nevadí, času na přestup v Kataru je dost.

nástup do letadla

výbava na dlouhý let

za chvíli startujeme

Letiště v Kataru je zážitek. Zas tak zcestovalí nejsme, překvapení. Pár fotografií. Strávíme tam, no tak něco kolem 4 hodin při čekání na přestup.

letiště Katar

Katar náš gate je kdesi vzadu

Při cestě letištním autobusem k letadlo nabýváme dojmu, že došlo k omylu a do Muskatu neletíme, ale jedem tím autobusem. Nevím, no snad půl hodiny jsme jeli, chvíli i po nečem co připomínalo běžnou dálnici či po našem rychlostní silnici. Nakonec ale přeci jen zastavujeme u letadla a nastupujeme. V neděli cca 4:15 místního času vystupujeme na letišti v Muscatu a čeká nas vízové peklo. Jednak fronta šílená. Pár místních a držitelů víz projde celkem rychle, většina osazenstva asi nejen našeho letadla čeká v nekonečném hadu. Přítelkyni si celníci posílají od přepážky k přepážce a když už je u posledního tak už trochu propadám panice, že nedostane vízum a můžeme to zabalit. Důvod neznám, otázky asi kladou všem stejné, jak dlouho cheme pobýt, zda máme ubytování a co jedem dělat. No nakonec u páté budky vízum dostává. Uff. Tak teď SIMku a auto. Už je kolem sedmé hodiny, začíná se projevovat únava z cesty a spíš probdělá než prospaná noc. Rychle tedy koupím SIM, najdeme půjčovnu, obsluha nikde. Tak chvíli musíme počkat a konečně v 7:45 sedíme ve „svém“ autě. Připomínám, přistáli jsme cca ve 4:15. Peklo. To jsem nečekal a máme tedy skluz hned na startu. Ale nemám harmonogram nijak našponovaný, to vyjde. Hned nastavím něco v navigaci, jen něco co nás vyvede ven. Není to složité ani to netvrvá dlouho a už svištíme po dálnici směr Rustak, tam prostě musím, když tyto stránky sponzoruje www.rustak.cz a dál zkratkou přes pohoří Al Hadžar do Al Hamry.

Přichází opravdu krize a musím sjet do nejbližšího města. Jednak se chceme svléknout/převleknout, je tu teplo. Pak máme žízeň, takže něco k pití koupit a chvíli odpočinout. Na trase je město Barka. Zajedu tam, chvíli bloudím ulicemi a hledám míst k zaparkování. Odlehlé, ale ne moc, ve stínu a pokud možno poblíž obchod s potravinami. Nalezeno, sníme jídlo z letadla, přeci jen jíst někdy v noci se nechtělo, převlékneme se a zkouším chvíli usnout. Za moment klepání na sklo. A sakra, asi někomu vadím, no nic, přejedu. Ale mladík jen zda něco nepotřebujeme. Peníze, jídlo, pití. říkám, že ne, že jediné co potřebuji je chvíle odpočinku, zda tam mohu parkovat a chvíli pospat. Nevadí mu to, že prý na chvíli odjíždí, ale kdybychom něco potřebovali, najíst, napít, že uvnitř v domě je babička a táta a nevím kdo ještě, tak ať jdeme dovnitř. Tak to je překvapení, tohle si neumím u nás moc představit. Usnout se nedaří, skočím tedy kousek do obchodu pro pití. Ani po krátké procházce se nedaří usnout i když je únava veliká. Tak pokračujeme v cestě, ale ne moc dlouho. Za chvíli hlásím, aby byla připravena zasáhnout do řízení. Ať už je nějaký sjezd z dálnice. Na kruháči který je na nejbližším sjezdu už téměř musí, ten už jsem moc dobře nedal, sjedu do ??? pouště, no prostě mimo silnici pod strom do stínu a zase zkoušíme usnout. Podaří se, nevím jak dlouho, možná hodina. Bodla. Před polednem vjíždíme do Rustaku. Měl jsem v plánu vyfotit pro reklamu a srandu pro www.rustak.cz ceduli počátku města, ale žádnou jsem neviděl. První mešita, tam musíme.

mešita v Rustaku

Potom něco nakoupit. Balení vody, něco k jídlu, prohlédnout, nabídka je ohromující.

citrony, mango a další na různé způsoby

nabídka oliv

kuřata krůty

ryby

ovoce

zelenina

nabídka zeleniny

nabídka koření v marketu

Pokračujeme k Al Kasfah Hot Spring což je teplý pramen, takový studna, vyvěrá tam ze země.

Al Kasfah Hot Spring

Je možné se i vykoupat, to jsme tedy nevyužili. Opodál jakási pobořená památka. To je tak obecně na mnoha místech Ománu, že památky bývají v neutěšeném stavu, ale pracují na nich.

No a nyní, hurá zkratkou po silnici Al Barida do Al Hamry, ubytovat se, projít si město atd. Vyrazíme před 14 hodinou, to vypadá dobře, nějakých 80 km to má být, takže bychom mohli být v půl čtvrté na místě.Z toho cca 35 přes hory.

Al Barida Rd Omán trasa

Trasa která má trvat hodinu a půl, my ji jeli asi tři. Odkaz na mapy. Myslím, ale že kdo jen jede, tak ji ujede za tu hodinu a půl, možná i rychleji.

Krásná asfatka, asi po 15 kilometrech máme odbočit vpravo, všímám si velké červené cedule, jen letmo, text je dlouhý, něco o google mapách.

oman cedule

Nic, jedem dál, silnice je spíše betonová. Kocháme se, strmé skály vpravo, strmé skály vlevo. Silnice se mění v takovou písčitou, ale žádné vyjeté koleje, vlastně až na ten povrch možná i v lepším stavu než leckterá silnice u nás.

nechápeme tu červenou ceduli

ti nadělají jen to trochu drncá

Po chvíli vjíždíme mezi pár domů, máme ostře vpravo a pak zase vlevo a opět je tam ona červená cedule.

Al Barida Rd Omán cedule s varováním

Říkáme si, to jako před tímhle tak straší. To nic není, jedeme dál, co na tom, že povrch není asfalt nebo beton, po tomhle se v pohodě dá jet, sice pomaleji, občas je hup, občas koza u cesty. Je to jen strašení jedeme ať jsme brzy ubytovaní. Po chvilce vidíme zaparkové auto, koukám na mapu, mělo by to být nějaké udolí hadů. Když už jsme tady, jdeme se podívat. Vidíme jen chcíplou kozu, tedy jen málo co z ní zůstalo a pokračujeme kaňonem, ale ne moc dlouho, pár stovek metrů, pak nás zastaví obrovská kaluž, zouvat se nám nechce, vracíme se k autu.

údolí hadů

platí v celém Ománu pozor na kozy

tam vpravo jsme jeli

Kolem projíždí místní, dotaz jak se máme a zda něco nepotřebujeme, odpovídám, že fajn a že díky, vše ok. Ten dotaz, pozdrav, asi částečně slušnost, taková fráze, ale přesvědčili jsme se a i přesvědčíme, že to myslí opravdu. Většinou nezištně, narazíme později i na to, že zištně. Jedeme dál, kvalita silnice, pokud tomu tak budeme říkat, se krapet zhoršuje, to by ani nevadilo, ale přibývá náhlých zlomů na kterách si myslím, že zničíme přední nebo zadní nárazník, podle toho zda je z nebo do kopce. Ne, auto to dává. Pak dojedeme do místa kde se zdá podle mapy, že máme pokračovat rovně, ale o pár desítek metrů výše vidíme auto. To je takový krpál, tam bych nešel ani pěšky, tam to určitě nebude, to nejde vyjít natož vyjet. Jde. Rovně totiž po zhruba 200 metrech končí, otočit se mezi kamením nejde, tak musí vycouvat a jet tam kde jsme před chvílí zahledli auto. Modlíme se, to se musí převrátit. Nepřevrátí, automat si tam něco kvaltuje, ale jede. Takhle pokračujeme dlouho, srázy nahoru, dolů, cesta úzká, těch pár aut co potkáme nebo nás dojede tak vždy naštěstí v místě, kde je malinko rozšíření a vyhneme se, jinak je to pro jedno auto.

směrovka Rustak na Al Barida Rd

Z fotek ani krátkého videa není vidět jak strmé to tam bylo.

Přijíždíme pod opravdu strmý kamenitý kopec a těsně před stoupáním se rozsvítí na displeji auta, že převodovka přehřátá, okamžitě zastavte. Před nám parta cyklistů, takže taky dobré, nebudeme jim prášit do úst. Chvíli čekáme až se vychladí, kocháme se. Cyklisté tlačí, to by dal asi málokdo a zvláště pokud mají za sebou úsek cca 25 km který máme za sebou v té chvíli i my. Jak tlačí tak skoro jak kdyby bradou byli u země, strašný kopec. Mám trochu nervy jestli to naše jednoduchá, sice 4×4, ale jen obyčejná Kia, dá.

Jeden z nejhorších úseků, dosud to byl celkem pevný, jen dost prašný povrch, tenhle kopec je kamenitý a po vrstvě prachu a písku kola prokluzují, motor úpí, převodovka asi taky, v polovině kopce opět, že přehřáto, zastavte. Tady když zastavím, myslím, že buď jen dokloužeme zpět pod kopec a když ne tak už se nerozjedeme. Risknu, představuji si ten velký účet za vyproštění, odtah, opravu, auto stále hrabe. Musíme se dostat na něco trochu rovnějšího, nezastavit v tomhle snad nejhorším stoupání jak skolen tak povrchem. Už, už za tou zatáčkou se cesta asi trochu narovná, není tak strmý kopec, ale ouha. Právě v té zatáčce udělám první chybu za celou cestu, asi únava, nervy, zvolím špatnou stopu a zůstanem se kinklat na dvou kolech. Nejde jet. Pustit to na couvání se bojím, pod námi sráz a navíc vidím další auto, dopředu to neche jet. Tak se tak pohupujeme na dvou kolech. Přítelkyně později přiznala, že myslel na to, že co děti, závěť že nemá, že už je nikdy neuvidí až skončíme kdesi o pár desítek nebo stovek metrů níž mezi skálami. Druhé auto, nechápu, ale objede nás vnějším obloukem, to už snad musel jet půlkou auta vzduchem, ale je to opravdové 4×4 Toyota. Takové převažují, no vlastně s naší Kiou jsme jediní kdo se na tuhle cestu vydal, jinak potkáváme či nás předjíždí jen Toyoty Land Cruiser nebo Nissany Patrol.

Tak po, dojem byl nekončeném čase, ale tak po minutě, dvou jak se auto kýve, tak se dostane do záběru i další kolo a jupí, jedeme. Všechno úpí, kvílí, na palubce už barevná hudba, přehřáto, zastavte, porucha, ale doškrábeme se na místo které se dá nazvat rovina. Zase čekáme na vychladnutí. Hodně dlouho a stále nic. Kolem jede místní, ale bohužel ,snad jako jediný na kterého jsme za celý pobyt narazili, neumí anglicky. Čte a dává si do mobilu přeložit hlášení z palubky, něco se snaží poradit. Jen se modlím aby nenabídl odtah. V tomhle terénu, cizím autem se mi do toho nechce. Tak se ho alespoň ptám, kdy končí tahle hrozná cesta a začne asfaltka. Nic, tak zkouším kdy začíná černá silnice. To už pochopí a říká, že tak za 1-2 km. Na mapě mi to tak nepřijde, ale věřím mu.

Čekám zda pomůže vychladnutí, jsme téměř ve dvou tisícíh, teplota myslím kolem 18 stupňů. Kolem projíždí auta, jen máváme, že nic se nestalo. Trochu tedy pracují nervy, začíná zapadat slunce a teplota klesá. Usoudím, že chladnutí by mohlo stačit. Snad ten místní měl pravdu, krom problémů s přehřátím, byť auto ukazovalo dole dojezd nějakých 370 nyní nám svítí stav paliva. Spotřeba za posledních cca 30 km je někde kolem 35 litrů na sto kilometrů. Prázdná nádrž taky na klidu nepřidává. Snad to bude opravdu již jen kilometr a pak jen z kopce.

Zařadit D už jde, vyrážíme. Měl pravdu. Sice i poslední dva km je kopec jakých v Čechách moc není, předjíždíme cyklisty kteří nás předešli při čekání, pak táhlý rovný úsek, stále do kopce a … a jsme na asfaltce.

Uff, uff, uff.

jsme na vrcholu

Ta panoramata.

panoramat se nelze nabažit

ten výhled

ten výhled to jsou panoramata

Pokocháme se, projdu se pro uklidnění, doufáme, že sjezd už bude jen asfalt. Je. Je něco po 17 hodině, když jsme na vrcholu.

míříme do Al Hamry

Před půl sedmou přijíždíme k hotelu. Vítá nás, asi majitel a proč prý tak pozdě. Tak říkám, že jsme se trochu zdrželi neb jsme netušili jaká je to cesta Al Barida. Jde do kolen, žasne a že jako jestli jsme to jeli tímhle autem. No jiné nemáme, odpovídám, že ano. On na to, že tou cestou jela jeho máma před 15 lety, poprvé a naposledy, jinak když potřebuje tím směrem tak to raději objede, přesně jak radí ta červená cedule. Jen je to cca 80-130 km namísto cca 40. Ještě se ptá, zda chceme něco jíst, domlováme co a, asi filipínská nebo tam někam bych ji řadil, pokojská či přítelkyně, nevím, nám jde něco připravit. Nějakou místní polévku, kuře, rýži.

první večeře

Padneme do postele, ale usnout, ač jsme vlastně jednu noc nespali a máme za sebou takvou cestu, adrenalin nedovolí usnout hodně dlouho. Další den nás čeká výlet na Jabal Shams.