Černá hora na koloběžce
Zrodil se další bláznivý nápad, vyjet si na Černou horu na koloběžce. No vyjet, posleze se ukázalo, že je to zčásti podobné výpravě na Šumavský Everest, ale co už. Start z Trutnova kam jsem měl cestu, tedy dobrá příležitost. Ve hře byla ještě Kuks, ale tam už jsem byl a potom Les království. Ten jsem rovněž zamítl, to je rovinka, tam si člověk může zajet relativně kdykoliv. A na sobotu byla dosti příznivá předpověď právě pro zdolání Černé hory. Mělo být kolem 22 stupňů a trochu zataženo. Já bych tedy řekl, že bylo víc a zataženo také ne, ale mohlo být hůř a to oběma směry.
Takže vyrážíme. Mapy pitomé, no že já se nepodíval, prostě dal jsem jen naplánovat trasu a místo po rovince, po silnici nás hned na kraji Trutnova táhnou do šíleného kopce, slepě jim věříme tak šlapeme, pak jen tlačíme.
A v jednom místě prý zabočit vpravo. Cesta ovšem nikde. Před námi elektrocyklista, dá se onou cestou necestou, za tři minuty jede zpět, že prý to nejde. Nechce se mi věřit, nebojíme se vlka nic, jdeme do trávy odkud vyjel. Měl pravdu, za chvíli náznak cesty končí ve smrčí. Vracet do kopce se nehodlám, smrčí obejdeme, koloběžky přetáhneme přes pár převrácených stromů a pak už to jde, narazili jsme na zbytky nějaké cesty. Obě brzdy plný záběr, trochu ještě noha, ale už se vezeme. Ve vzduchu jsou cítit houby. Vidím ale samé „prašivky“. Až pak, no hnedle u cestičky … kastrůlek smaženice by byl, na fotce jen malá ukázka tří kousků.
Ovšem nebude neb před námi celé odpoledne, teplo, drncání, nic pro houby a navíc krom mikroténového sáčku na ně nic nemám.
Jedeme dál zmrzlina a doplnění potí ve Svobodě nad Úpou a už to začíná. Nenápadně, ale silnice se začíná zvedat. Před Jánskými Lázněmi zákaz vjezdu. No samozřejmě, přeci nepojeme po objížďce dolů abychm pak jeli zase nahoru. Jo, pro pěší je to průchodné ba většinou i průjezdné na koloběžce.
Jelikož první kopec a prodírání se houštím způsobilo zdržení, ruším plán na okruh. Pojedeme, no spíš potlačíme jen na Černou horu po trase 1B a pak zpět stejnou cestou. Před kolonádou zkratkou po schodišti. Slunce pálí, to opravdu nemůže být jen 22 stupňů. Malá zastávka v parčíku a snaha vyndat si klíště které se na mě potvora přisálo někde v tom houští.
A jedeme dál. Opravdu zatím se dá většinou jet, ba, bohužel, to je vždy zlověstné, i z kopce se svezeme. Třeba právě od zavřeného hotelu od kterého se díváme na Modré skály.
To nemám rád, jet z kopce když cíl je vrchol. První namalovanou koloběžku na silnici tak nějak přejdeme. Pak ale další a další a dokonce i speciální značka pro koloběžkáře.
To je mi divné. Že by nás bylo víc, že jim to stojí i za značku. Za chvíli je jasno, nahoře, no spíš asi dole, je půjčovna. Proti nám, pekelnou rychlostí jedna koloběžka za druhou. Na můj vkus fakt ostře, nebojí se. Když uvážím, že asi většinou jde o lidi kteří na koloběžece moc naježděno nemají. Držím jim palce. Šlapeme, tlačíme, pomalu se posouváme nahoru.
Krausovy boudy, vyschlý horský potok,
Pardubické boudy a nad nimi rozcestník a vstup, zatarasený, do první zóny.
Už jen kousek, podle označníku nějakých 150 výškových metrů. Cesta už dávno není asfalt, ale hrubé kamení, písek, prach. Vyjedem u Černé boudy a poprvé v životě vidím na vlastní oči mapu republiky. Letos tam prý naměřili 14 metrů sněhu a odhad je, že vydrží do první třetiny července.
Takže ještě kousek a jsme u vysílače. Sláva, Černá hora je dobyta.
Už jen chvíli se projet po okolí, pobyl bych déle, ale čas trochu tlačí. Takže pokochat se, panoramata si užít a zase zpět.
Sjezd je to tedy hodně dlouhý. Až do Svobody jsem naměřil téměř 13 km, ne zcela, ale skoro bez šlápnutí. A pár zastávek na chlazení brzd, tedy spíše ráfku. Přední celkem ok, ale zadní se docela hřál.
Cestopu zpět se podíváme na kolonádu v Jánských Lázních.
U Prameníku doplníme vodu, minerální.
Konec, pak už jen z mírného kopečka spíše nakolněné roviny, až do Trutnova a tak příjemně mírného, nefoukat silný protivítr tak to jede dalších 7 kilometrů jen tak odraz … nic … nic … odraz, pohodička, samo. Vítr tu pohodičku pokazil.